FRANTIŠEK PON.

DNESKA VÝTAH NEJEZDÍ

(ukázka z knihy)

Smrt v podkroví

Začínaly dovolené, takže moje relativně klidná a rutinní práce se v některých dnech komplikovala. Za chybějící doručovatele museli jejich ulice převzít kolegové, což znamenalo výrazné prodloužení pracovní doby. I pro zkušeného pošťáka je problém přijít s balíčkem dopisů do cizí ulice a rozhodit je do neznámých schránek a ještě větší potíže jsou s rekomandy pro nájemníky, o kterých nic nevíte. Tedy alespoň z pohledu listonoše, například patro nebo oddíl domu, ve kterém dotyčný bydlí.

Každý rajón, ulice či dům mají svoje drobné záhady a s nimi se musíte nějak vyrovnat. Já zažil svůj první šok, když jsem v brašně našel dopis pro Smrt. Nemluvím o výhružném dopise nebo o balíčku s bombou, ale o listovní zásilce s adresou, podle které bydlela Smrt ve Skalní 21.

Byl to činžák tak z dvacátých či třicátých let a nebylo na něm nic zvláštního, jenom ta bezejmenná schránka, ale i těch bylo v ostatních domech dost. Člověk se jen musel včas dozvědět, komu která patří, a to obvykle sousedé věděli. Tahle schránka však měla mít na jmenovce Smrt a se smrtí to není tak snadné. I přesto, že šlo zřejmě o překlep nebo špatný vtip, jsem se trochu ostýchal ptát se ve Skalní 21, kde tu bydlí Smrt, a protože domovní tabule se seznamem nájemníků chyběla, nezbylo, než ten dům projít celý.

Jak jsem se blížil po schodech do posledního patra, nad kterým už byla jen střecha a nebe, měl jsem trochu osudový, zvláštní pocit. A když jsem našel dveře s vizitkou P. SMRT, rozhodilo mě to úplně. Sice jsem si uvědomoval. že ta správná smrt by tam měla místo pé spíš pí, ale kdo ví, jak to je. Ten dopis byl doporučený, a tak jsem zazvonil.

Otevřít mi přišla boubelatá, usměvavá paní v brýlích a za ní se linula do chodby vůně svíčkové. Typicky česká smrt, pomyslel jsem si s úlevou a jen pro jistotu se zeptal: "Jsem tu správně?"

"To víte, že jo," odpověděla vesele. "Já jsem Smrtová, ale manžel je v práci, Dáte mi to pro něj?" Neváhal jsem. Čitelně se mi podepsala na blanket a dala mi pětikorunu spropitné. O nic nešlo, ale když jsem scházel těch pět pater dolů, bylo mi přece jen o poznání líp.

A líp jsem ten den nesl i strasti spojené s bytem a nekonečným chaosem, který se v něm zabydlel. Euforie z překonaného nebezpečí ještě stále trvala a vydržela až do večera. Snažil jsem se vysekat ve zdi několik centimetrů hluboký a spoustu metrů dlouhý žlábek na nové elektrické vedení, když zazvonil zvonek.

Neobtěžujte sousedy svými problémy,
nezajímají je.

Podíval jsem se na hodinky a bylo teprve něco po deváté. Poslední dobou jsem dával obzvlášť pozor, abych nerušil klid a dodržoval domovní řád. Ne, že by ze mne incident na poště udělal spořádaného občana, tím jsem byl vždycky, ale tlak sousedů sílil a veškerá obrana s použitím racionálních argumentů byla proti němu marná. Za dveřmi ale tentokrát stála paní profesorka, které bydlela od dvě patra výš.

"Dobrý den, omlouvám se." Vypadlo ze mne automaticky, a i když tahle sousedka nám ještě stále jako jedna z mála odpovídala na pozdrav, očekával jsem obvyklé výtky.

"Ne, to..." řekla tiše. "Já jen, když slyším, že jste doma..." Rozpačitě se odmlčela. "Jak foukal odpoledne vítr, spadlo mi prádlo k vám na zeď," dodala.

"Na zeď?" Zeptal jsem se nechápavě. "Vzadu, jak máte okno, tak kousek vedle," odpověděla, a ukazovala do budoucího Davidova pokoje.

"Pojďte dál," řekl jsem a opravdu nerad ji vzal do předsíně, plné šlápot od malty, prachu a úlomků zdiva, ale bál jsem se, aby neutekly kočky, kdybychom zůstali mezi dveřmi. Když jsem otevřel okno a trochu se vyklonil, na odprýskané omítce skutečně visely červené kalhotky paní profesorky. Černá krajka krátkých nohaviček nespokojeně povlávala na šedivé stěně a jejich guma pevně držela zachycená v prasklině omítky. Rukou jsem na ně nedosáhl. Vzal jsem tedy lať, se kterou rovnali zedníci podlahu, a opatrně ji provlékl tím kouskem prádla. S podivnou vlajkou jsem se vrátil do předsíně. Paní profesorka byla červená jako rak a nevěděla kam s očima. "Děkuji," vysoukala ze sebe, když snímala intimní standartu se žerdi. "Ten vítr víte..." Řekla na vysvětlenou ještě na schodech, ale to už se na mě dole v mezipatře nenávistně mračil pan Jareš a chystal se něco poznamenat.

"Dobrý večer," zadrmolil jsem směrem k němu jako zaklínadlo a rychle zavřel dveře.

Moje zaklínadlo ovšem fungovalo pouze ten jeden večer. Hned ráno tu byl pan Jareš znovu. Tentokrát byla problémem kára. Obyčejná dvoukolová kára, kterou si někdo dole u sklepa přivázal ohromným řetězem k zábradlí. Do sklepa nikdo z nás nechodil, takže o nějaké káře jsme neměli ani tušení. Velmi dobře o ní však věděl pan Jareš a také věděl, že ta kára nemůže patřit nikomu jinému, než mě, neandrtálské zrůdě, která dělá po baráku jenom bordel.

Zazvonil a hned mezi dveřmi spustil: "Tak podívejte se, ono nestačí že rušíte klid v domě, ale ještě ohrožujete bezpečnost nájemníků. Tu káru dole si koukejte okamžitě uklidit, protože brání vstupu do sklepa. Kdyby hořelo zůstaneme tady všichni."

Nikdy nevíte, čím bude muset projít váš dopis,
než se dostane k adresátovi.

Moc jsem jeho logiku nechápal, ale bránil jsem se. Bránil jsem se jako lev, bohužel můj nejvyšší trumf, totiž že kára není naše, pana Jareše ani trochu nezajímal. Neustále mlel o hasičích, kteří se kvůli ní nedostanou k hlavnímu uzávěru vody. Popisoval napůl usmažené nájemníky, jak se marně snaží opustit dům, vyčísloval škody na majetku a trestní sazby, které mě nepochybně neminou. Nedalo se to vydržet. V naprostém zoufalství jsem ho chytil za ramena a zatřásl s ním.

"Ticho," zařval jsem mu do obličeje.

Ztuhl a zmlkl a byl najednou tak nějak křehký. Pustil jsem ho a do toho hrobového ticha jsem co nejsrozumitelněji, téměř jako televizní hlasatel pronesl: "Ta kára není naše. Rozumíte mi pane Jareš? Není naše."

Podíval se na mě a já si byl konečně jistý, že pochopil. Potom si povzdechl, mávl rukou a řekl: "Tak si tam tu káru nechte." Už se na mě nepodíval, scházel pomalu se schodů a já jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem vlastně rád, že mi to povolil.

Ukázka z knihy Kočky to vědí líp
Ukázka z knihy Kočkám chutná kaviár
Ukázka z knihy Kočky mluví ze spaní
Ukázka z knihy Želva Marie