FRANTIŠEK PON.

KOČKY TO VĚDÍ LÍP

(ukázka z knihy)



Miluj bližního svého

Kočka to nemá lehké, když slyšíte příměry typu: je to pro kočku, nebo kočičí zlato, je vám při spojení kočičí láska určitě všechno jasné. Jenže s kočičí láskou to tak jednoduché není. Jistěže kočka neumře žalem na hrobě svého pána jako pověstný Bruncvíkův lev, natož aby přestala jíst. Kočka velice dobře ví, že něco takového není láska ale pitomost. Kočky nejspíš kategorii lásky, tak jak ji vnímáme my, ani neznají. Kočičí láska, chceme-li to tak nazývat, to je trochu dotek, přimhouřené oči, pulsující tlapky, které rytmicky vysunují a skrývají drápky ale hlavně trpělivá netečnost, s níž s vámi tráví svůj život. Na montparnaském hřbitově v Paříži sedí na jednom hrobě místo náhrobku veliká porcelánová kočka, není smutná, jako bývají při stejných příležitostech kamenné hrdličky, a přesto, že je pestře pomalovaná, není ani veselá. Prostě jenom sedí. Myslím že právě takhle vypadá kočičí láska až za hrob.

Hodně také záleží na tom, koho se ta kočičí láska týká. Poctivě řečeno více je těch, které kočky nemilují, než těch které mají rády. Naše kočky milují hlavně sami sebe. Jinak Faust nesnáší Mistra, Doktora ani Kokosa, Kokosák nesnáší Mistra, Fausta a Doktora a Doktor nesnášel ty ostatní. Když přijede na návštěvu Oswald, tak jej nenávidí všichni svorně, snad s výjimkou Kokosa, který je čas od času ochoten se s ním přátelsky poprat. Ale Kokos určitě není ten správný příklad, protože jako jediný v domácnosti nerozlišuje kočky od lidí a má-li zrovna mazlicí náladu, mazlí se se všemi stejně, všechny stejně kouše a všechny stejně štve.



Ať přijdete z práce kdykoli,
pro vaše kočky je to vždycky pozdě.



Nenaolejuje-li tě Julie...

Není to ani tak dávno, co mně ze spaní probudilo takové podivné a zlověstné mlasknutí. Rozsvítím, ale nic se nedělo, pouze nepřirozené ticho. Nedalo mi to, vstala jsem a prošla dům. Teprve v kuchyni mi bylo všechno jasné. Uprostřed místnosti seděl v kaluži plné střepů nevinný bílý kocourek a nechápal, co se děje. Já jsem to pochopila hned, den předtím jsem totiž v pojízdné prodejně koupila láhev oleje, snad poprvé za posledních dvacet let ve skle – prostě proto, že jinou neměli. A tuhle láhev se tomu milému kocourkovi podařilo shodit a rozbít.

V okamžiku, kdy si Kokos všiml, že stojím ve dveřích a zaměřil na mě ta svoje žlutá a šilhavá očka, vyděsil se a zešílel. Možná v noční košili vypadám opravdu jako strašidlo, ale tolik strachu by nevzbudila ani bílá paní. Vymrštil se, zabral všema čtyřma, stejně jako v kresleném filmu od Walta Disneye mu tlapky několikrát proklouzly na místě a on se bezmocně rozplácl do oleje. Zopakoval to ještě dvakrát, než se mu podařilo vyprostit z toho kluzkého zajetí a pak ta mastná bílá koule vyrazila po bytě. Smála jsem se, až mi tekly slzy. Venku tma jako v pytli, já stála v noční košili nad kaluží oleje, a kolem se tryskem každou chvíli přehnal klouzající bílý kocour, který ty dva litry stolního oleje rozstřikoval kolem sebe jako kropicí vůz. Chyběla jen svěrací kazajka a auto, které by mě odvezlo do blázince. Olej byl všude, kam nezatekl sám, tam ho roznesl Kokos a všechny ostatní kočky, protože ani jedna z nich neodolala, aby se aspoň jednou nesklouzla.

Uklizením, a můžu říct že velmi nepříjemným uklízením, to ale neskončilo. Kokos je totiž velice čistotný kocour, když nespí nebo nezlobí, tak se myje, a to velice pečlivě. Stejně svědomitě se umyl také po svém olejovém dobrodružství, jenže olej vykonal své. Během několika okamžiků měl Kokos problémy znovu, tentokrát střevní. I když mu musím přiznat jistou snahu, do žádné z misek s pískem, kterých je v domě rozmístěno několik, nedoběhl včas. Za tu jedinou noc to nestihl mnohokrát. Když jsem viděla jeho vyděšené oči a bílé, pohublé tělíčko zmítané šílenou peristaltikou, ani jsem se na něj nezlobila. Prostě někdy se to tak sejde.



Jsou chvíle, kdy se i kočka ohleduplně vyhne květině,
ale jenom proto, aby její šelest nevyplašil myš.



Ukázka z knihy Kočkám chutná kaviár
Ukázka z knihy Kočky mluví ze spaní
Ukázka z knihy Dneska výtah nejezdí
Ukázka z knihy Želva Marie