KOČKY FRANTIŠKA PONA

Kočky Františka PONa jsou dvojího druhu. Ty, které s ním sdílejí domácnost a spí v jeho posteli, a ty ostatní, které v Poněšicích obývají sklep, půdu a zahradu jeho domu.

Nejstarším členem poněšické domácnosti Františka PONa je nyní Rafael Kokos. Narodil se v roce 1998 černé kočce, je sněhobílý, má žluté oči a neslyší. Je to ďábel v rouše beránčím, který kvůli své hluchotě nemá žádné zábrany, takže o půlnoci v plném běhu prorazí bariéru stojících prázdných lahví, všechny v domě probudí a zjevně nechápe, proč se rozčilují. Tahle kočka se nedá okřiknout, proto se veškerá komunikace s ní odehrává posunkovou řečí. Té sice Kokos rozumí velmi dobře, ovšem velmi často se otočí a předstírá, že nevidí. Jeho oblíbenou činností je trhání novin, klouzání po ubruse a likvidace plných popelníků. Je to prostě zlobivá kočka, jenže když se přitulí a položí vám svou bílou hluchou hlavičku do vousů, rázem na to zapomenete. V poslední době se ale z neposedného kotěte, které dlouho neopouštěla puberta, vyklubal dospělý kocour a někdy se chová tak, jakoby na svých bedrech nesl veškerou tíhu světa.

Druhou „služebně“ nejstarší kočkou, která bydlí s F. PONem, je čistokrevný britský modrý kocour Sherlock, který je jen o rok mladší než Kokos. Přesto, že pod svým původním jménem „Antonín vzácné krásy“ získal už jako malý na mezinárodní výstavě titul Nejkrásnější kotě, František mu slíbil, že žádnou další výstavu koček už nikdy absolvovat nemusí. Potěšilo ho to a i přes svůj šlechtický původ se s jistými výhradami zařadil do rodiny. Pravda, jeho aristokratické myšlení je poněkud pomalejší, ale v jídle ostatní vnitřní kočky většinou předežene. I když pouze tehdy, je-li podáváno v obvyklou dobu a na obvyklém místě. Sherlock si potrpí na řád, a protože mu trvalo dlouho, než ho pochopil, důsledně vyžaduje jeho přesné dodržování. Od mládí trpěl jistou nesmělostí vůči lidem a jejich důvěrnostem, ale postupem času se jí zbavil a dnes si dokáže o pohlazení dokonce i sám říct. Není to ovšem nějaké nesmělé tiché požádání, ale hlasitý arogantní příkaz, jehož splnění nesnese odkladu.

Zikmund byl původně opuštěné kotě, které někdo vyhodil v lese za vsí. Nejprve žil mezi venkovními kočkami, ale protože miloval lidi a přes všechna příkoří, která mu způsobili, se nedokázal obejít bez jejich společnosti, přestěhoval se za několik týdnů dovnitř. Je to vítací kocour, který miluje návštěvy a má největší starost o to, abychom ho neopustili. Při každém příchodu do domu nás bouřlivě vítá, ale vzápětí zapomene a bez jakýchkoli zábran pokračuje ve zlobení. Za prvních několik týdnů dokázal zničit víc skleniček a hrnků, než se podařilo Kokosovi rozbít za celý život. Od Zikmundova příchodu chybí v domácnosti zapalovače, které krade a schovává si je na ta nejnesmyslnější místa. Na rozdíl od Sherlocka je Zikmund kdykoli ochoten se mazlit, a když se probudíte, bývá první, kdo vám přijde popřát dobré ráno.

Jedinou dámou v domácí kočičí společnosti je Ponožka – želvovinová kočka se srstí v barvě černožlutohnědého melírovaného svetru. Svým nasupeným výrazem někdy připomíná drsnosrstého jezevčíka a jindy působí na tmavých štíhlých nohách jako šantánová tanečnice z počátku minulého století. Mezi kocoury vnesla ženský prvek se vším, co k tomu patří, a mnoha jejich aktivitám dala smysl. S pravidly a zvyklostmi naší domácnosti Františka PONa ji seznámil Zikmund, a udělal to tak důkladně, že během několika dní uměla Ponožka všechno co on. Velmi rychle dokázala otevřít zabalené máslo a vylízat v něm důlek, pochopila, že nejlépe chutná voda z vázy plné květina, a uměla nenápadně proklouznout do spíže a nechat se tam zavřít i s plným sáčkem kočičích sušenek. Navíc se sama naučila otevírat dveře do předsíně, lézt do knihovny a vymetat pavučiny v těch nejzapadlejších koutech domu. Se Zikmundem tvoří Ponožka nerozlučnou dvojici. Zikmund však Ponožku považuje za svůj majetek, a proto velmi nerad vidí, když ji kdokoli jiný věnuje pozornost.

V pražském bytě Františka PONa ještě bydlí Oswald, atleticky stavěný zrzavobílý osmiletý kocourek s přísným pohledem. Oswald se málokdy mazlí, má však rád divoké bojovky, při nichž nepřipraveného člověka pokouše a většinou zvítězí. Protivníka, který po skončeném boji odchází, pak ještě pro výstrahu kousne do lýtka či do kotníku. Když odpočívá, připomíná Oswald egyptskou sfingu. Jeho nejoblíbenějším jídlem jsou olivy, které nejprve uloví, potom se s nimi mazlí a nakonec je sní. Nepohrdne ani sušeným ovocem nebo smaženými bramborovými lupínky. Jeho vztahy k ženám jsou poněkud neurovnané. Snese je pouze tehdy, když mu podávají misku s jídlem. Největším Oswaldovým problémem bývá několikrát do roka příjezd poněšických vnitřních koček do Prahy, kdy se s nimi musí dělit o svůj třípokojový byt. Stejně tak ale nesnáší výlety na venkov, ke kterým je občas přinucen, protože jako typický městský intelektuál ví, že ho na venkově nic dobrého nečeká.

Všechny vnitřní kočky ale mají jedno společné – nesnášejí cestování a všechny ostatní kočky, zejména ty venkovní, kterých se kolem domu potuluje vždycky nejméně deset. Kromě těch stálých se tady často objevují i další kočky. Některé jenom něco zakousnou, jiné se zdrží i několik dní a některé se občas vrátí. Jsou však na rozdíl od těch stálých plaché a František. PON. je to poslední, co je na světě zajímá.